15) Zapovězený les

25. ledna 2011 v 12:46 | Kattymencl |  HP1
Hůř už na tom opravdu být nemohli.
Filch je odvedl do kabinetu profesorky McGonagallové v prvním poschodí a tam teď seděli a čekali; nepromluvili mezi sebou ani slovo. Hermiona se celá třásla. Harrymu se honily hlavou výmluvy, důkazy jejich neviny a všelijaká za vlasy přitažená vysvětlení, jedno chabější než druhé. Neměli nejmenší tušení, jak se tentokrát dostanou z maléru. Byli opravdu v bryndě. Jak mohli být tak hloupí a zapomenout plášť? Neměli sebemenší důvod, kterým by profesorce McGonagallové vysvětlili, proč nejsou v posteli a uprostřed noci se plíží po škole, a ještě ke všemu, co pohledávali na nejvyšší astronomické věži, kam se mimo vyučovací hodiny nesmělo. Přidejte k tomu Norberta a neviditelný plášť, a mohli si rovnou balit kufry.
Opravdu si Harry myslel, že hůř na tom už být nemohou? Tak to se mýlil. Když se objevila profesorka McGonagallová, vedla totiž s sebou Nevilla.
"Harry!" vyrazil ze sebe Neville, jakmile je oba uviděl. "Pokoušel jsem se tě najít, abych tě varoval, slyšel jsem, jak Malfoy říká, že tě chytí, a tvrdil, že máš dra…"
Harry divoce zavrtěl hlavou, aby byl zticha, jenže profesorka McGonagallová to postřehla. Jak se teď nad třemi žáky tyčila, zdálo se, že oheň začne sršet mnohem spíš ona než Norbert.
"Něco takového bych do nikoho z vás v životě neřekla! Pan Filch tvrdí, že jste byli nahoře na astronomické věži. Je jedna hodina po půlnoci. Vysvětlete mi to!"
Poprvé za celou dobu ve škole nedokázala Hermiona odpovědět na otázku, kterou jí položil někdo z učitelů. Upřeně hleděla na své trepky, nehybná jako socha.
"Myslím, že je mi dost jasné, co se stalo," prohlásila profesorka McGonagallová. "Na to nemusí být žádný génius, aby si to spočítal. Napovídali jste Dracovi Malfoyovi nějakou báchorku o drakovi, abyste ho dostali z postele a přivedli ho do maléru. Toho jsem už chytila. Nejspíš si myslíte, jaká to je legrace, že tu báchorku slyšel i tadyhle Longbottom a uvěřil jí také."
Harry zachytil Nevillův pohled a snažil se mu beze slov sdělit, že to není pravda, poněvadž Neville se tvářil ohromeně a ukřivděně. Chudák Neville, který vždycky všecko zpackal - Harry věděl, jak se musel přemáhat, když se je potmě pokoušel najít, aby je varoval.
"Ani nevíte, jak jste mě zklamali," prohlásila profesorka McGonagallová. "Za jedinou noc čtyři žáci, kteří nejsou v posteli! Něco takového jsem ještě nezažila. O vás, slečno Grangerová, jsem si myslela, že máte víc rozumu; a co se vás týče, pane Pottere, myslela jsem, že vám na Nebelvíru záleží víc. Všichni tři dostanete trest - ano, pane Longbottome, vy také, nic vám nedává právo chodit v noci po škole, obzvlášť v těchto dnech, kdy je to velice nebezpečné - a Nebelvíru se odečte padesát bodů."
"Padesát?" vyjekl Harry - tím by přišli o první místo, které získali v posledním famfrpálovém utkání.
"Padesát bodů za každého," prohlásila profesorka McGonagallová a ztěžka dýchala svým dlouhým špičatým nosem.
"Paní profesorko - prosím vás -"
"To přece nemůžete -"
"Neříkejte mi, co můžu a co ne, Pottere. A teď všichni zpátky do postele. V životě jsem se za žáky z Nebelvíru tak nestyděla."
Rázem přišli o sto padesát bodů. Tím se Nebelvír octl na posledním místě. Během jediné noci připravili svou kolej o jakoukoliv naději, že by mohla získat školní pohár. Harry měl pocit, jako by mu u žaludku upadlo dno - dokážou tohle kdy napravit?
Až do rána nezamhouřil oko. Slyšel, jak Neville snad celé hodiny vzlyká do polštáře, ale nedokázal přijít na nic, čím by ho utěšil. Věděl, že Neville má hrůzu z rána, stejně jako on sám. Co se stane, až se všichni ostatní z Nebelvíru dozvědí, co provedli?
Když příštího dne studenti z Nebelvíru procházeli kolem obrovských přesýpacích hodin, které ukazovaly, kolik bodů jejich kolej má, domnívali se nejdřív, že se stal nějaký omyl. Jak by naráz mohli mít o sto padesát bodů míň než včera? Vzápětí se to ale už rozkřiklo: to Harry Potter, slavný Harry Potter, hrdina dvou famfrpálových utkání, je připravil o všechny ty body, on a další dvě nemehla z prvního ročníku!
Ještě včera Harry patřil k nejznámějším a nejoblíbenějším žákům; dnes ho najednou nejvíc nenáviděli. Dokonce i studenti z Havraspáru a Mrzimoru byli teď proti němu, poněvadž všichni si toužebně přáli, aby Zmijozel ve školním poháru prohrál. Ať Harry přišel kamkoliv, všichni si na něj ukazovali a nenamáhali se ztlumit hlas, když mu nadávali. Zato studenti ze Zmijozelu tleskali, když procházel kolem, hvízdali a jásavě ho pozdravovali: "Děkujeme, Pottere, tentokrát jsi nám posloužil!"
Jedině Ron stál na Harryho straně.
"Za pár týdnů na to všichni zapomenou. Podívej, Fred a George už připravili Nebelvír o spoustu bodů za ty roky, co tu jsou, a lidi je pořád mají rádi."
Jenomže ti nikdy neztratili sto padesát bodů najednou, že?" namítl Harry ztrápeně.
"No - to ne," připustil Ron.
Teď už bylo pozdě napravovat, co způsobil, zařekl se však, že propříště se nebude plést do věcí, po kterých mu nic není. Všecko to zavinil tím, že pořád slídil kolem a špehoval. Styděl se sám za sebe tolik, že šel za Woodem a navrhl mu, že odstoupí z famfrpálového mužstva.
"Co, že odstoupíš?" zahřměl Wood. "A co to komu prospěje? Jak získáme zpátky nějaké body, jestli nevyhrajeme ve famfrpálu?"
Dokonce ani famfrpál teď Harryho nijak netěšil. Ostatní hráči na něj při tréninku nepromluvili ani slovo, a pokud se o něm museli zmínit, říkali mu "chytač".
Hermiona a Neville trpěli podobně. Nebyli na tom tak zle jako Harry, poněvadž byli méně známí než on, ale ostatní s nimi také nemluvili. Hermiona na sebe při vyučování přestala upozorňovat, sedávala s hlavou svěšenou a jen mlčky pracovala.
Harry se skoro radoval, že do zkoušek už není daleko. Při všem opakování, které teď měli, nemusel aspoň myslet na své neštěstí. On, Ron a Hermiona se drželi stranou a učili se dlouho do noci, aby si zapamatovali přísady do složitých lektvarů, naučili se nazpaměť zaříkadla a kouzelnické formule a uložili si do paměti data kouzelnických objevů a povstání skřetů…
Přibližně týden předtím, než měly zkoušky propuknout, bylo však Harryho nové předsevzetí nezasahovat do ničeho, co se ho netýká, vystaveno neočekávané zkoušce. Když se jednoho odpoledne vracel sám z knihovny, slyšel, jak v učebně před ním někdo fňuká, a když přišel blíž, poznal Quirrellův hlas.
"Ne - ne - to už ne, prosím -"
Znělo to, jako by mu někdo hrozil. Harry přistoupil blíž.
"Tak dobrá - dobrá -"
V příštím okamžiku Quirrell spěšně vyběhl z učebny a narovnával si turban. Byl bledý jako stěna a vypadal, jako kdyby se měl rozplakat. Dlouhými kroky vyrazil pryč; Harry si říkal, že ho Quirrell nejspíš ani nepostřehl. Počkal, až profesora už nebylo slyšet, a pak nahlédl do učebny. Byla prázdná, na protější straně však byly dveře otevřené dokořán. V půli cesty k nim si Harry připomněl své předsevzetí, že se do ničeho nebude míchat.
Buď jak buď, býval by vsadil tucet Kamenů mudrců na to, že z místnosti právě vyšel Snape, a podle toho, co Harry před chvílí vyslechl, určitě si teď vítězně vykračuje - Quirrell se zřejmě konečně vzdal.
Vrátil se do knihovny, kde Hermiona právě zkoušela Rona z astronomie, a řekl jim, co slyšel.
"Takže Snape to dokázal!" zděsil se Ron. "Jestli mu Quirrell prozradil, jak zrušit jeho zaklínadlo proti černé magii -"
"Ještě pořád je tam Chloupek," namítla Hermiona. "Možná že Snape zjistil, jak kolem něho projít, a nemusel se Hagrida ptát," řekl Ron a podíval se na tisíce knih, které je obklopovaly. "Vsadím se, že tu někde je i kniha, ve které stojí, jak projít kolem obrovského tříhlavého psa. Takže co uděláme, Harry?"
V Ronových očích už zase žhnula dobrodružná světélka, Hermiona mu však odpověděla dřív, než to stačil udělat Harry.
"Půjdeme za Brumbálem, poněvadž to jsme měli udělat už dávno. Kdybychom se o něco pokoušeli sami, určitě nás vyhodí ze školy."
"Jenže nemáme žádný důkaz!" řekl Harry. "Quirrell je příliš vyděšený, než aby nás podpořil. Stačí, když Snape řekne, že neví, jak se v předvečer Všech svatých dostal ten troll dovnitř, a on sám že ve třetím poschodí vůbec nebyl - komu si myslíte, že uvěří, jemu nebo nám? Není žádné tajemství, že ho nemáme rádi; Brumbál si řekne, že jsme si to všecko vymysleli, abychom ho vystrnadili ze školy. Filch nám nepomůže, ani kdyby na tom závisel jeho život, je se Snapem v příliš dobrém vztahu, a bude si říkat, že čím víc žáků vyhodí ze školy, tím líp. A nezapomínejte, že o Kameni ani o Chloupkovi vlastně nemáme vědět. To by znamenalo spoustu vysvětlování."
Hermionu zřejmě přesvědčil, Rona však ne. "Kdybychom se trochu porozhlédli -"
"Ne," řekl Harry rázně, "už jsme se narozhlíželi až až."
Přitáhl si mapu Jupitera a začal se učit názvy jeho měsíců.

Příštího dne ráno dostali Harry, Hermiona i Neville při snídani dopis. Ve všech třech stálo totéž:

Svůj trest nastoupíte dnes
v jedenáct hodin večer.
Pan Filch na vás bude čekat ve vstupní síni.

                                       Minerva McGonagalová
                       Prof.
                 M. McGonagallová

Při všem rozruchu kolem bodů, o které Nebelvír připravili, Harry úplně zapomněl, že si mají odpykat i potrestání. Napůl čekal, že si Hermiona začne stěžovat, poněvadž si celý večer nebude moci opakovat, neřekla však ani slovo. Stejně jako Harry měla pocit, že si trest zaslouží.
V jedenáct hodin večer se ve společenské místnosti rozloučili s Ronem a spolu s Nevillem se vydali do vstupní síně. Filch už tam čekal - a s ním i Malfoy. Harry totiž úplně zapomněl, že Malfoy dostal trest také.
"Pojďte za mnou," řekl Filch, rozsvítil lampu a vedl je ven.
"Vsadím se, že si to příště pořádně rozmyslíte, než zase porušíte školní řád, co?" a škodolibě se na ně zašklebil. "Ano, ano… jestli chcete vědět, těžká práce a bolest jsou ti nejlepší učitelé… Škoda jen, že se zapomíná na tresty, kterých se užívalo dřív… tenkrát se na pár dnů věšelo za zápěstí ke stropu, ještě pořád ty řetězy mám u sebe v pracovně, a dobře promazané olejem, kdyby jich přece bylo zapotřebí… Tak jdeme, a ať vás ani nenapadne mi utéct, to by pro vás bylo ještě horší."
Potmě šli v řadě za sebou přes školní pozemky. Neville v jednom kuse popotahoval. Harry uvažoval, jaký trest je asi čeká. Muselo to být něco opravdu hrozného, jinak by Filch nemluvil tak potěšeně.
Měsíc jasně zářil, ale honily se přes něj mraky, a tak co chvíli šli v úplné tmě. Před sebou Harry viděl rozsvícená okna Hagridovy hájovny, a pak ho z dálky uslyšeli, jak křičí:
"To jste vy, Filchi? Tak poďte, ať můžem začít." Harrymu poskočilo srdce; jestli mají spolupracovat s Hagridem, nebude to tak hrozné. Filch musel poznat z jeho tváře, jak se mu ulevilo, poněvadž řekl: "Nejspíš si myslíš, jaká tě s tím buranem čeká zábava, viď? Tak to pusť z hlavy, chlapče - poněvadž půjdete do lesa, a musel bych se hodně mýlit, jestli se všichni vrátíte celí."
Neville při jeho slovech tiše zafňukal a Malfoy zůstal stát, jako by ho do země vrazil.
"Do lesa?" opakoval, a jeho hlas nezněl tak chladně jako jindy. "Ale tam přece v noci jít nemůžeme - jsou tam všelijaká stvoření - slyšel jsem, že i vlkodlaci."
Neville chytli Harryho za rukáv hábitu a něco zachraptěl.
"To máte ale vyhlídky, co?" řekl Filch a z hlasu mu čišelo škodolibé potěšení. "Jenomže na ty vlkodlaky jste měli myslet dřív, než jste se dostali do maléru, nemyslíte?"
Ze tmy se dlouhými kroky vynořil Hagrid s Tesákem v patách. Nesl svůj velký samostříl a přes rameno mu visel toulec šípů.
"No konečně," dal se slyšet. "Čekám tu už dobrý půl hodiny. Všecko v pořádku, Harry a Hermiono?"
"To kamarádíčkování bych si na vašem místě odpustil, Hagride," pronesl Filch chladně, "koneckonců si jdou odpykat trest."
"A proto dete tak dlouho, že jo?" řekl Hagrid a zamračil se na něj. "Nejspíš jste jim držel kázání, co? Jenže vod toho vy tu nejste. Svoje jste udělal, a teď si je převezmu já."
"Vrátím se za svítání," řekl Filch, "pro to, co z nich zbude," dodal zlomyslně, pak se otočila vydal se zpátky k hradu; viděli jeho lampu, jak se kymácí pryč.
Malfoy se teď obrátil k Hagridovi.
"Já do toho lesa nepůjdu," řekl, a Harry potěšeně postřehl v jeho hlasu známky zděšení.
"Ale pudeš, esli chceš v Bradavicích zůstat," řekl Hagrid nelítostně. "Udělal jsi lumpárnu, a teď musíš sníst, co sis nadrobil."
"Jenže to je pro slouhy, ne pro studenty. Myslel jsem, že budeme za trest něco opisovat nebo tak; kdyby můj otec věděl, že jsem tady, určitě by -"
"- jo, řek by ti, jak to v Bradavicích chodí," zavrčel Hagrid. "Něco vopisovat! Co by z toho kdo měl? Buď uděláte něco užitečnýho, nebo pudete do háje. Esli si myslíš, že by tvůj táta byl radši, kdyby s tebou vyrazili dveře, vrať se zpátky na hrad a sbal si svejch pět švestek. Tak co?"
Malfoy se nepohnul. Podíval se vztekle na Hagrida, ale pak sklopil oči.
"No dobře," řekl Hagrid, "ale teď mě vopravdu poslouchejte, poněvač to, co dneska v noci podniknem, je nebezpečný, a já nechci, aby se někomu něco stalo. Poďte na chvilku tudle."
Zavedl je až na kraj lesa. Pak zvedl lampu a ukázal jim na úzkou, klikatou pěšinu, která mizela ve tmě mezi hustými stromy. Jak se pokoušeli nahlédnout do lesa, cuchal jim vlasy lehký vánek.
"Podívejte se tamdle," řekl Hagrid, "vidíte po zemi ty lesklý kapky? Ty, co vypadaj jako stříbro? To je krev jednorožce. Něco ho tu vošklivě poranilo, za tendle tejden je to už podruhý. Jednoho jsem už našel mrtvýho ve středu. My teď toho chudáka zkusíme najít, a možná budem muset zkrátit jeho trápení."
"A co jestli nás ještě dřív najde to, co ho poranilo?" řekl Malfoy a nedokázal potlačit strach v hlasu.
"V tomdle lese nežije nic, co by vám ublížilo, dyž ste se mnou nebo s Tesákem," řekl Hagrid. "Ale držte se cesty. Tak, teď se rozdělíme na dvě party a každá pude po stopě jiným směrem. Krev je všude, kam se podíváte, musí se tady motat nejmíň vod včerejšího večera."
"Já chci jít s Tesákem," vyhrkl Malfoy a díval se přitom na psovy dlouhé zuby.
"Proč ne, ale musím ti prozradit, že je strašpytel," řekl Hagrid. "Takže já, Harry a Hermiona pudeme jedním směrem a Draco, Neville a Tesák tím druhým. Esli někdo z nás jednorožce najde, vohlásí to vostatním zelenejma jiskrama, platí? Vemte si hůlky a zkuste si to - to je vono - a kdyby někomu hrozilo nebezpečí, vodpálí červený jiskry a všichni přídem a najdem ho - hlavně buďte vopatrný - takže deme."
V lese byla tma a ticho. Chvíli potom, co vešli dovnitř, dorazili na rozcestí a Harry, Hermiona a Hagrid se dali vlevo; Malfoy, Neville a Tesák zamířili vpravo.
Šli mlčky a upírali oči na zem. Paprsky měsíčního světla pronikající větvemi každou chvíli ozářily krůpěj stříbřitě modré krve na spadaném listí.
Harry viděl, že Hagrid se tváří velice ustaraně.
"Mohl ty jednorožce zabít nějaký vlkodlak?"
"Na to není dost rychlej," řekl Hagrid. "Dohonit jednorožce není nic lehkýho, jsou to mocný čarodějný stvoření. Až doteďka jsem neslyšel, že by se některýma něco stalo."
Prošli kolem pařezu zarostlého mechem. Harry slyšel, jak někde teče voda; nablízku musel být potok. Podél klikaté stezky ještě pořád tu a tam nacházeli kapky jednorožcovy krve.
"Jseš v pořádku, Hermiono?" šeptl Hagrid. "Neboj se, esli byl tak poraněnej, nemůže bejt nijak daleko, a my ho dokážem - SKOVEJTE SE ZA TEN STROM!"
Chytil Harryho i Hermionu a strhl je ze stezky za mohutný dub. Potom vytáhl šíp, nasadil ho do samostřílu a zdvihl ho, připraven vystřelit. Všichni tři napjatě poslouchali. Nedaleko od nich cosi šustilo po suchém listí: znělo to, jako když někdo vláčí po zemi plášť. Hagrid přimhouřenýma očima hleděl na ztemnělou pěšinu, ale za několik vteřin se ten zvuk zase ztratil.
"Já jsem to věděl," zamumlal. "Je tu něco, co sem nepatří."
"Vlkodlak?" zeptal se Harry.
"Todle nebyl žádnej vlkodlak a jednorožec už vůbec ne," řekl Hagrid zachmuřeně. "Poďte za mnou, ale vopatrně!"
Šli pomaleji než předtím a natahovali uši, aby jim neunikl sebemenší zvuk. Vtom se na mýtině před nimi něco nepochybně pohnulo.
"Kdo je tam?" křikl Hagrid. "Ukažte se - nebo střelím!"
Vmžiku se na mýtině objevil - byl to člověk, anebo kůň? Nahoře to byl člověk, s rudými vlasy a vousy, od pasu dolů však viděli lesklé kaštanové tělo s dlouhým, narudlým ohonem. Harrymu i Hermioně poklesla brada.
"Jo, to seš ty, Ronane," řekl Hagrid s úlevou. "Jak se máš?"
Vykročil vpřed a potřásl kentaurovi rukou. "Dobrý večer přeji, Hagride," řekl Ronan. Měl hluboký, žalobný hlas. "Tys mě chtěl zastřelit?"
"Člověk nemůže bejt nikdy dost vopatrnej, Ronane," prohlásil Hagrid a poklepal na svůj samostříl. "Po tomdle lese se toulá něco zlýho. Mimochodem, todle je Harry Potter a Hermiona Grangerová, študenti ze školy nahoře. A vy dva, todle je Ronan. Je to kentaur."
"To jsme si všimli," řekla Hermiona slabým hlasem.
"Dobrý večer," řekl Ronan. "Takže vy jste studenti? A učíte se toho hodně, nahoře ve škole?"
"Ehm -
"Ledacos ano," přisvědčila Hermiona plaše.
"Ledacos ano. Koneckonců, i to už něco znamená," vzdychl Ronan. Zaklonil hlavu a upřeně se zahleděl na oblohu. "Mars je dnes večer velice jasný."
"Jo," přisvědčil Hagrid a vzhlédl také. "Heleď, Ronane, jsem rád, že jsme na tebe natrefili, poněvač tady někde je poraněnej jednorožec - neviděl jsi něco?"
Ronan hned neodpověděl. Bez jediného mrknutí upíral pohled k obloze a potom znovu vzdychl.
"Nevinní vždycky padnou za oběť první," prohlásil.
"Tak tomu bylo po věky a platí to pořád."
"Jo," souhlasil Hagrid, "ale neviděls tu něco, Ronane? Něco divnýho?"
"Mars je dnes večer velice jasný," opakoval Ronan, zatímco Hagrid se na něj netrpělivě díval. "Neobvykle jasný."
"To jo, ale já myslel něco neobvyklýho trochu blíž," naléhal Hagrid. "Takže sis ničeho divnýho nevšimnul?"
Opět chvíli trvalo, než Ronan odpověděl. "Les v sobě skrývá mnohá tajemství," řekl nakonec.
Mezi stromy za ním se něco pohnulo a Hagrid znovu zvedl samostříl, byl to však jen druhý kentaur; měl černé vlasy a černé tělo a vypadal divočeji než Ronan.
"Ahoj Bane," pozdravil ho Hagrid. "Všecko v pořádku?"
"Dobrý večer, Hagride. Doufám, že se ti daří dobře?" "Ale jo. Heleď, teď jsem se právě ptal Ronana, neviděli jste tu poslední dobou něco divnýho? Poněvač někdo tu poranil jednorožce - nevíte vo tom něco?"
Bane přišel blíž a postavil se vedle Ronana. Zahleděl se na oblohu.
"Mars je dnes večer velice jasný," řekl prostě.
"To jsme už slyšeli," řekl Hagrid nevrle. "No kdy byste jeden nebo druhej něco viděli, dejte mně vědět, jo? My pudem dál."
Harry a Hermiona mu šli v patách a přes rameno se ještě ohlíželi na mýtinu na Ronana a Banea, až jim je zakryly stromy.
"Nikdy," řekl Hagrid podrážděně, "nikdy se nepokoušejte dostat vod těch zatracenejch kentaurů přímou odpověď. Věčně jen civěj na hvězdy, a nic bližšího než měsíc je nezajímá."
"A těch je tady hodně?" zeptala se Hermiona.
"Jo, je jich tu hezkejch pár. Většinou se držej stranou, jen sami pro sebe, ale když po nich něco chci, jsou vždycky vochotný přijít. Člověk do nich nevidí… kentauři vědí spoustu věcí… ale řeknou vám toho jen málo."
"Myslíš, že to, co jsme slyšeli předtím, byl kentaur?" zaptal se Harry.
"A znělo to snad jako kopyta? Ne, esli chceš vědět, nejspíš to bylo to, co zabíjí jednorožce - nikdy předtím jsem nic takovýho neslyšel."
Šli dál hustým temným lesem, Harry se však znovu a znovu nervózně ohlížel přes rameno. Měl nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje, a byl rád, že je s nimi Hagrid se svým samostřílem.
Právě prošli zákrutem cesty, když Hermiona chytila Hagrida za ruku.
"Hagride! Vidíš to? Červené jiskry! Neville a Malfoy jsou v nebezpečí!"
"Vy dva počkejte tady!" křikl Hagrid. "Zůstaňte na pěšině, já se pro vás vrátím!"
Slyšeli, jak se prodírá podrostem pryč, a dívali se na sebe, oba pořádně vyděšení, až už neslyšeli nic jiného než šelest listí kolem.
"Nemyslíš, že se jim něco stalo, viď, že ne?" šeptala Hermiona.
"Vůbec mi nesejde na tom, jestli se něco stane Malfoyovi, ale kdyby něco přepadlo Nevilla… Poněvadž za to, že je vůbec tady, můžeme my."
Minuty se nekonečně vlekly. Oba jako by měli bystřejší sluch než jindy. Harry měl pocit, že vnímá každý povzdech větru a každou praskající větvičku. Co se to dělo? A kde byli ostatní?
Konečně jim hlasitý praskot oznámil Hagridův návrat. Malfoy, Neville i Tesák ho doprovázeli. Hagrid zuřil. Malfoy se totiž cestou přikradl k Nevillovi a zezadu po něm chňapl. Měl to být vtip, jenže Neville se vyděsil a vypustil červené jiskry.
"Budem mít obrovský štěstí, esli teď vůbec něco chytíme, při tom, kolik kraválu jste vy dva nadělali. Ale teď se rozdělíme jinak - Neville, ty zůstaneš se mnou a s Hermionou, a ty, Harry, pudeš s Tesákem a s tímdle troubou. Nezlob se," dodal ještě šeptem, "ale tebe tak lehko nepoděsí, a musíme to vyřídit."
Harry se tedy vydal do středu lesa spolu s Malfoyem a s Tesákem. Šli málem půl hodiny, pořád hloub a hloub, až se jim stezka skoro ztratila, jak byly stromy husté. Harry si říkal, že i krvavé skvrny jsou větší. Na kořenech jednoho stromu byly úplné stříkance, jako by se to nebohé stvoření právě tady zmítalo v bolestech. Propletenými větvemi starého dubu před sebou zahlédl Harry další mýtinu.
"Podívej -" zamumlal a natáhl paži, aby Malfoye zastavil.
Na zemi se třpytilo něco zářivě bílého. Krok za krokem se k tomu opatrně přiblížili.
Byl to opravdu jednorožec a byl mrtvý. Harry ještě nikdy neviděl něco tak nádherného a smutného. Dlouhé štíhlé nohy nepřirozeně trčely na stranu, jak jednorožec padl, a jeho hříva se rozsypala po temném listí jako zářivé perly.
Harry k němu užuž chtěl vykročit, když tu náhle zaslechl šoupavý zvuk a ztuhl jako přimrazený. Jeden z keřů na okraji mýtiny se pohnul… a pak se ze stínu vynořila postava s hlavou zakrytou kápí a plížila se po zemi jako dravá šelma. Harry, Malfoy i Tesák stáli jako zkamenělí. Zakuklená postava dorazila k jednorožci, sklonila se k ráně na jeho boku a začala z ní chlemtat krev.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"
Malfoy vyrazil strašlivý výkřik a hnal se pryč, a Tesák v patách za ním. Zakuklenec pozvedl hlavu a podíval se přímo na Harryho - krev jednorožce mu ještě kapala z úst. Potom vstal a vrhl se k Harrymu, ten se však strachy nebyl s to pohnout.
Hned nato pocítil v hlavě takovou bolest jako ještě nikdy - jako by mu jizva na čele stála v jednom plameni - a napůl oslepený se potácel zpátky. Za sebou uslyšel dupot kopyt, pak něco tryskem přeskočilo přímo přes něj a zaútočilo na zakuklenou postavu.
Bolest v Harryho hlavě byla tak úporná, že padl na kolena. Trvalo minutu nebo dvě, než pominula, a když konečně vzhlédl, zakuklenec byl tentam. Nad Harrym stál kentaur, nebyl to však Ronan ani Bane; tenhle vypadal mladší, vlasy měl tak světlé, že byly málem bílé, a koňské tělo plavé.
"Jsi v pořádku?" zeptal se kentaur Harryho a pomohl mu na nohy.
"Ano - děkuji ti - co to bylo?"
Kentaur mu neodpověděl. Měl úžasně modré oči, jako dva bledé safíry. Bedlivě se na Harryho podíval a pak utkvěl očima na zsinalé jizvě, která mu teď jasně vyvstala na čele.
"Ty jsi ten Potterův chlapec," řekl. "Uděláš líp, když se vrátíš k Hagridovi. V lese teď není bezpečno - obzvlášť pro tebe ne. Umíš jezdit? Bude to rychlejší… Jmenuji se Firenze," dodal ještě a pak se spustil na přední nohy, aby si mu Harry mohl vlézt na záda.
Najednou se z opačného konce mýtiny ozval zvuk dalších kopyt a na mýtinu se vřítili Ronan a Bane, upocení a s dmoucími se boky.
"Firenze!" zahřměl Bane. "Co to vyvádíš? Ty neseš na zádech člověka! Nestydíš se? Copak jsi nějaká obyčejná mula?"
"Víte vy vůbec, kdo to je?" řekl Firenze. "To je ten Potterův chlapec. Čím rychleji se dostane z lesa, tím líp."
"Cos mu vykládal?" zahučel Bane. "Nezapomínej, Firenze, jaká přísaha nás váže - nesmíme se stavět proti vůli nebes. Nevyčetli jsme snad z pohybů planet, co se má stát?"
Ronan nejistě zahrabal kopyty.
"Firenze si určitě myslel, že jedná, jak nejlíp může," pronesl truchlivým hlasem.
Bane vztekle vyhodil zadníma nohama.
"Jak nejlíp může! Ale co je nám do toho? Kentauři mají co dělat jedině s tím, co říkají předpovědi! Nejsme tu od toho, abychom jako oslíci hledali po našem lese lidi, kteří tu zabloudí!"
Firenze se naráz hněvivě vzepjal a postavil se na zadní, takže Harry se ho musel chytit za plece, aby nespadl.
"Vy jste neviděli toho jednorožce?" rozkřikl se Firenze na Banea. "Copak nechápete, proč ho někdo zabil? Nebo vám snad planety ono tajemství neprozradily? Postavím se proti tomu, co číhá tady v lese, ano, Bane, a třeba i po boku lidí, jestli to jinak nepůjde."
Potom se Firenze bleskově otočil; spolu s Harrym, který se křečovitě držel na jeho hřbetě, nechali Ronana a Banea na mýtině a vřítili se mezi stromy.
Harry neměl zdání, co se vlastně děje.
"Proč se Bane tak rozčílil?" zeptal se. "A vůbec, před čím jsi mě vlastně zachránil?"
Firenze zpomalila pokračoval už jen krokem, vyzval Harryho, aby se přikrčil, kdyby snad nějaká větev visela nízko, na jeho otázku však neodpověděl. Jeli mlčky lesem tak dlouho, až si Harry myslel, že Firenze s ním už nehodlá ztratit ani slovo. Právě ve chvíli, kdy stromy kolem byly obzvlášť husté, však kentaur náhle zůstal stát.
"Harry Pottere, jestlipak víš, k čemu slouží krev jednorožce?"
"Ne," odpověděl Harry, kterého ta podivná otázka zarazila. "V hodinách lektvarů jsme vždycky používali jen jeho roh a ocasní žíně."
"Poněvadž zabít jednorožce je nevýslovná ohavnost," vysvětlil mu Firenze. "Takového zločinu se dopustí jedině ten, kdo nemá co ztratit a může všecko získat. Krev jednorožce tě udrží při životě, i kdyby tě od smrti dělil pouhý vlásek, ale za strašlivou cenu. Aby ses zachránil, musíš zabít něco čistého a bezbranného, a od chvíle, kdy se jeho krev dotkne tvých rtů, budeš žít jenom napůl a v zatracení."
Harry se upřeně zahleděl na Firenzeho zátylek, který byl v měsíční záři plný stříbrných skvrn.
"Ale kdo by spáchal něco tak zoufalého?" podivil se nahlas. "Pokud by ho mělo stihnout věčné zatracení, je dokonce i smrt lepší, nebo snad ne?"
"To je," přisvědčil Firenze, "pokud ovšem jen nepotřebuješ zůstat naživu tak dlouho, než se napiješ něčeho jiného - něčeho, co ti vrátí všechnu sílu a moc něčeho, co ti zaručí, že nikdy neumřeš. Harry Pottere, jestlipak víš, co je právě teď ukryto ve vaší škole?"
"Kámen mudrců! Ovšemže, Elixír života! Nechápu ale, kdo by -"
"Nevíš o někom, kdo čekal dlouhá léta, aby znovu získal moc, kdo zoufale lpěl na životě a čekal na svou příležitost?"
Harryho srdce jako by znenadání sevřela železná pěst. V šelestu stromů jako by znovu zaslechl to, co mu Hagrid řekl onoho večera, kdy se setkali poprvé: "Někdo říká, že umřel. Podle mě to jsou žvásty. Nevím, esli byl eště natolik lidskej, aby moh umřít."
"Chceš říct," zachrčet ztěžka Harry, "že to byl Vol…"
"Harry! Harry, jsi v pořádku?"
Po pěšině k nim běžela Hermiona a za ní supěl Hagrid.
"Naprosto v pořádku," prohlásil Harry, i když sotva věděl, co říká. "Jednorožec je mrtvý, Hagride, je tam vzadu na mýtině."
"Teď už se můžeme rozloučit," zamumlal Firenze, zatímco Hagrid spěchal k ležícímu tělu. "Už jsi v bezpečí."
Harry mu sklouzl ze hřbetu.
"Mnoho štěstí, Harry Pottere," popřál mu Firenze. "Už dřív se stalo, že si poselství planet někdo vykládal špatně - dokonce i kentauři. Doufám, že tohle je jeden z těch případů."
Otočil se a odklusal zpátky do lesa; Harry zůstal stát na pěšině a třásl se po celém těle.

Ron na ně čekal ve ztemnělé společenské místnosti tak dlouho, až nakonec usnul. Když s ním Harry surově zatřásl, aby ho probudil, napřed něco vykřikoval o famfrpálu a hře proti pravidlům; v několika vteřinách tu však seděl s široce otevřenýma očima, když Harry začal jemu i Hermioně líčit, co se v lese vlastně stalo.
Harry nevydržel sedět. Přecházel před krbem sem tam a ještě pořád se celý třásl.
"Snape ten kámen chce pro Voldemorta… Voldemort čeká v lese… a my si celou dobu mysleli, že ho Snape chce jen proto, aby získal bohatství…"
"Přestaň říkat to jméno!" zašeptal Ron zděšeně, jako by se bál, že by je Voldemort mohl uslyšet.
Harry ho neposlouchal.
"Firenze mě zachránil, ale neměl to dělat… Bane zuřil… říkal, že Firenze zasahuje do toho, co se podle planet má stát… Určitě ohlašují, že se Voldemort vrátí… Bane je přesvědčen, že Firenze měl Voldemorta nechat, aby mě zabil… Nejspíš i tohle stojí ve hvězdách."
"Přestaň už konečně říkat to jméno!" sykl Ron.
"Takže já teď musím jen čekat, až Snape Kámen ukradne," pokračoval Harry horečně, "a pak už Voldemort přijde a sprovodí mě ze světa… Předpokládám, že Bane bude spokojený."
Hermiona vypadala notně vystrašeně, přesto však se ho pokusila utěšit.
"Harry, všichni přece říkají, že Brumbál byl jediný, z koho Ty-víš-kdo měl v životě strach. Pokud tu Brumbál je, Ty-víš-kdo ti neublíží. A ostatně, kdo říká, že kentauři mají pravdu? Připadá mi to jako hádání budoucnosti, a profesorka McGonagallová tvrdí, že to je velice nespolehlivé odvětví magie."
Obloha už začínala blednout, když se konečně přestali dohadovat. Šli si lehnout úplně vyčerpaní a ochraptělí. Překvapení té noci však ještě neskončila.
Když si Harry odhrnul přikrývky, ležel pod nimi pečlivě složený - jeho neviditelný plášt, a na něm byl přišpendlen lístek se slovy:

                        PRO VŠECHNY PŘÍPADY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama